Vyprávění ze života Dominika Savia, "malého velikána svatosti", jak jej nazval papež Pius XII.

Ukázka z knihy:
Vždyť jste muž!
Koncem října se studenti vrátili z prázdninového pobytu opět do Turína. Když se Nik objevil v chlapeckém domově, na novostavbě se už zase pilně pracovalo.
Toho roku Nik začal chodit do školy pana profesora Matea Picca, nedaleko kostela svatého Augustina. Don Bosko měl v skrytu duše obavy o Nikovo zdraví. Chlapec byl drobný a bledý, jen jasné oči mu vesele svítily v usměvavé tváři.
"Zařídil jsem ti u profesora Picca, že školné platit nebudeš. Važ si toho! Přijal tě jen proto, že jsi vynikající žák. Do jeho školy chodí jen synkové šlechticů a bohatých měšťanů."
"Děkuji vám, done Bosko. Ostudu vám neudělám, to vám slibuji."
Noví spolužáci nejdříve Nika přezírali. Nějaký Savio z vesnice Mondonianu nevypadal nejhůř, chovat se umí, ale jak ten se dostal mezi nás? A pan profesor se na něho usmívá, jako by to byl nějaký princ.
Jenže brzy mladí páni pochopili, proč se pan profesor na toho venkovana dívá se sympatiemi. Propánečka, ten kluk je ale pohotový! Nežli se člověku rozbřeskne v hlavě, co vlastně profesor po něm chce, Savio už chrlí ze sebe odpověď a vždy správnou.
Páni studenti začali brát Nika vážně. A zase Nik ochotně pomáhal slabším. Tu opravit úkol, tu vysvětlit záhady fyziky anebo napsat řečnické cvičení. Vznešení kluci uznali - Nik je prostě pro všechny poklad.
Listí na platanech žloutne, cesta do školy je v aleji vystlána strakatými plátky. Někdy se od alpských hřebenů přižene vítr a pěkně suchým listím zatočí, až se nad zemí roztančí a některý z lístků skočí rozpustile Nikovi do vlasů. Nik chodí rád bez čepice, co na tom, že má někdy uši zimou červené, pořádný kluk něco vydrží, zvlášť, když chce zkusit, jak asi bylo Ježíškovi, když ležel v chladné noci v jeslích a také čepici neměl.
Podzim je v Turíně uplakaný. Tu se bílé vrcholky Alp docela ztratí za záclonou mlhy, šedé nebo se přiblíží ke špičkám zvonic, věží a střech - pak je začne důkladně sprchovat. Nadělá při tom plno louží v úzkých uličkách, protože dláždění není tak hladké a pravidelné, jako to z mramorových kvádrů na velkých náměstích.
Nik chodívá ze školy také úzkou uličkou. Jmenuje se ulice svaté Kláry. V létě si tu domy vzájemně podávají stín, z oken vlají šňůry s usychajícím prádlem a chodci si libují, že sem za nimi palčivé sluneční paprsky nedoběhnou.
Ale na podzim, když z okapů crčí voda a rozstříkne se chodci na klobouku nebo se mu špinavými stružkami klikatí pod nohama, to každý raději přidá do kroku, aby co nejdříve mohl zahnout za roh na náměstí Konsoláty.
Nik má vtaženou hlavu do ohrnutého límce u kabátu. Déšť ustal, pofukuje větřík a hraje si s loužemi, zanáší do nich kousky papíru, třísky, snítky a voda v kalužích jimi jemně pohupuje.
Před Nikem je nějaký pán. Na hlavě má vysoký, tvrdý klobouk, v ruce tenkou hůl. Jde pomalu, opatrně obchází louže.
Vtom se naproti objevil dvoukolák, plný beden. Tak tak že nezabral do šíře celou uličku. Nik ustoupil do výklenku domovních dveří, pán se asi domníval, že projde, a pokračoval v cestě. Vtom vylítli ze vrat blízkého domu dva klučíci, vesele vřískající. Zřejmě se honili. Obratně se propletli kolem Nika, vběhli mezi vozík a pána, a už se jejich smích ozývá na druhém konci ulice. Ale co to? V Nikovi se až zatajil dech, jak leknutím ztrnul.
Tak ošklivé kletby a nadávky ještě nikdy neslyšel. To pán v cylindru hrozí za dětmi a posílá je do horoucích pekel, proklíná je na věčné časy a bere jména svatých nadarmo, jen proto, že jeho hůl se zásluhou dvou uličníků položila do bláta.
Nik rychle přiskočil, zvedl hůlku, hbitě vytáhl z kapsy kapesník a očistil pěknou kostěnou rukověť.
"Prosím, pane!"
Rozhněvaný muž se podíval na Nika zamračeně, nedůvěřivě vzal od chlapce hůl, jakoby čekal, že i v Nikově ochotě se skrývá nějaká lotrovinka. Ale tvář chlapce je tak milá, že podezřívavost je rychle zahnána.
"Děkuji ti, chlapče, děkuji!"
Pán hodlá pokračovat v chůzi, ale Nik s ním musí mluvit, jenže jak začít? Jakkoliv, jen když mu neuteče.
"Prosím vás, pane, byl byste tak laskav?"
Pán se zastavil, už docela nic se nemračil, jako by to nebyl tentýž člověk, který se před chvílí tak nepěkně vztekal.
"Copak bys chtěl, milý hochu?"
"Mohl byste mi ukázat, kde je chlapecký ústav dona Boska?"
"Lituji velice," odpověděl pán. "Nejsem z těchto končin města. Tady to neznám. Mrzí mě opravdu, že ti nemohu vyhovět, když tys byl ke mně tak milý."
"Prosím vás, pane, mohl byste mi tedy udělat jinou radost?"
Pán ťuká holí o dláždění, už se usmívá, jak se dívá shora na Nika, zatímco chlapec musí hlavu k němu nadzvednout.
"Tak copak, copak máš na srdci? Ven s tím."
Nikovy oči jsou velmi vážné, když si stoupá na špičky, aby se přiblížil k pánovu uchu. Přece to nebude říkat nahlas, na celou ulici, takové věci se říkají jen důvěrně.
"Prosím vás pěkně," slyší nastavené ucho pod tvrdým kloboukem, "napříště už neklejte a neberte ve hněvu svatá jména nadarmo."
Ucho se odtáhlo od Nikových úst. Pán si udiveně přeměřil studentíka.
"Co ti na tom záleží, co já dělám?"
"Já bych vás rád potkal jednou v nebi, pane. Ale s tím klením byste tam asi nedošel."
Nik už zase stojí pevně patami na zemi a jeho pohled je pohled dospělého člověka, který to, co říká, myslí smrtelně vážně.
Pán se chvíli dívá mlčky, pak přehodí hůl do druhé ruky, pravici podá Nikovi: "Tady máš ruku na to, chlapče. Budu se snažit, abych ten sakr - ten špatný zvyk překonal. Ono to není snadné, zvlášť, když jsem poněkud prudší povahy. Nu - děkuji ti, děkuji za upozornění. Vynasnažím se."
"S pomocí Boží to dokážete, pane. Vždyť jste muž!"
"A ty jsi zajímavý chlapec. Kam chodíš do školy? Á, pana profesora Picca znám. Někdy tam za tebou přijdu. Na shledanou!"
Nik uhání domů. Vždycky, když má radost, nutí ho to utíkat. Jenže poslední dobou mu běhání nejde tak jako dřív, snadno se zadýchá a je vždycky celý zpocený.
Když večer po díkučinění měli v kostele několik minut ticha, aby si chlapci proběhli svědomí, Nik řekl svému Příteli: "Prosím tě, Pane Ježíši, pomoz tomu pánovi, aby svůj slib dodržel. Já to myslím docela vážně, že bych se s ním chtěl jednou u tebe setkat. Já bych tam nejraději potkal všechny lidi."
Začni hned na hřišti
I když se vlaštovky houfují k odletu, na hřišti chlapeckého domova je stále veselo. Renzo si pořídil chůdy, učí se na nich chodit a povýšen nad ostatní sebevědomě se rozhlíží, je-li dost obdivován. Dovede překřičet i hluk ostatních kluků, když huláká přes celý dvůr: "Hej, Niku! Čao, Niku! Pojď sem! Já ti chůdy na chvíli půjčím."
Nik stojí pod podloubím, Renzovi jen zamával, že ho vnímá, ale o chůdy zájem nemá. Opřel se o stěnu a dívá se na klubko dvou těl, které tu nedaleko na zemi zápasí v přátelském utkání kdo z koho, zatímco třetí je soudcuje. Nik také zápasí, ale je to někde v něm uvnitř a jeho zápas nemá zatím soudce.
Najednou se za Nikem ozval známý, melodický hlas: "Copak se ti stalo, Niku? Nejsi nemocen? Už několik dní pozoruji, že jsi smutný, bez nálady."
Nik se obrátil, pokusil se o úsměv, ale nějak mu to nešlo. "Nic to není, done Bosko. Totiž ano," honem se opravil. Před donem Boskem nechce mít žádné tajnosti.
"Tak ven s tím, Niku."
"Done Bosko, co mě trápí, není nemoc. Mám jinou, hrozně velkou starost. Velké chlapecké oči se s důvěrou obrátily ke knězi. - "Tak si pojďme sednout do sakristie, tam si můžeme nerušené popovídat."
V malé místnůstce vedle Pinardovy kaple je ticho. Jen tlustá moucha nespokojeně bzučí na zavřeném okýnku. Pobíhá zmateně po skle, Nikovi napadá, že ji asi také něco trápí.
Don Bosko usedl na starou židli, která tu stojí u malého stolečku. Nik se opřel záda o desku stolu a najednou mu slova vylétají z úst, samota s donem Boskem je plna teplé, důvěrné atmosféry.
Že mě to nenapadlo svěřit se dříve - diví se Nik sám sobě a nahlas jde hned k věci.
"Nemám v sobě pokoje od toho kázání, kdy jste řekl, že Bůh nás chce mít svatými, že být svatým vůbec není těžké, jak by se zdálo. Já chci být svatým, když to chce Bůh. Ale jak se to dělá, aby byl člověk svatým? Pořád o tom přemýšlím a nic nemohu vymyslet. Když jsem vám jednou řekl, že se chci postit, zakázal jste mi to. Když jsem vám řekl, že si chci odříci pohodlí, že nebudu mít na noc teplou přikrývku, že si dám pod prostěradlo dřevo, tak jste mi to také zakázal. Ale někteří svatí to dělali. Já to dělat nesmím, tak se svatým nemohu stát. A přece Pán Bůh chce, abych jím byl. Nevím si rady a to mě trápí."
Chlapecké oči se plní slzičkami, Nik vidí obličej svého rádce jako rozmazaný a honem si dlaní utře slzy, násilím přemáhá lítost, teď už se dokonce zase usmívá.
Don Bosko se usmívá také.
"Ale, Niku! Copak žijeme ve středověku? Každá doba má své světce a každý jde k svému velkému cíli jinou cestou. Každý světec je originální umělecké dílo duchovního rázu. Každý je formován spoluprací s milostí Boží jinak."
Don Bosko se odmlčel.
Nik chvíli o jeho slovech přemýšlí. Bezděky se při tom kouše do spodního rtu, dívá se do neurčita. I moucha na okně se ztišila. Jen slabou ozvěnou sem doletěl něčí jásavý výkřik - hurá! V Nikovi se rozjasnilo. Něco v něm opakovalo radostné - hurá! Už zbývá jen poslední otázka: "Jak tedy mám já spolupracovat s milostí Boží?"
"Plň přesně a svědomitě všechny své povinnosti a buď vždy veselý!"
"To je vše?" diví se Nik. "To je opravdu lehké."
"Ano, je to lehké s pomocí Boží. Bůh nechce po nikom víc, než kolik kdo unese."
Nik je zase veselý, aniž by se do toho nutil. "Děkuji vám, done Bosko. Teď jste mi otevřel cestu k velkému cíli. Chci být svatým."
Poslední slova řekl Nik pevně, jako by do rukou knězových skládal přísahu.
Don Bosko ukázal hlavou směrem k oknu. "Tak to začni hned na hřišti. Hajdy mezi kluky!"
Nik vyrazil ze dveří jako střela. Jako když král vyšle rychlého běžce s poselstvím - napadá dona Boska při pohledu na utíkajícího chlapce. Sám vyšel také ze sakristie a dívá se za Nikem.
Nik doběhl k Renzovi: "Tak ukaž, zkusím se také nadstavit."
Renzo mu ochotně předává chůdy. "Stejně mám službu u nemocných. Musím Kamilovi změřit teplotu. To je otrava. Také je na marodce Bertík. Zase bude chtít, abych u něho čučel a poslouchal jeho nářky."
Nik chůdy vrací: "Nech si je, Renzo, půjdu za tebe dělat ošetřovatele."
"Niku, ty by ses chtěl obětovat? Ale ne," Renzo se cuká jen tak ze slušnosti. "Jak bys k tomu přišel, ještě ses dneska na hřišti ani neprovětral."
"Jdeš ošetřovat rád nebo nerad?" zeptal se Nik.
"Neplanu zrovna nadšením," přiznal se Renzo.
"Já ano, proto klušu," řekl Nik a také odklusal.
Renzo se ním díval. "Tomu se říká kamarád," zabručel pro sebe a spokojeně si zase vylezl na chůdy.








