close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

A nikdo ho nechtěl (Jutta Westphalová)

22. ledna 2010 v 19:13 |  ♥ Co jsem četla ♥
Autobiografický román německé ženy která nemohla mít děti a tak se svým mužem adoptovali malého pětiletého, drobounkého a zaostalého chlapce Míšu. V knize je psáno o životě v dětském domově, o tom jak si k sobě museli najít cestu, jak zvládali první nesnáze, jak společně prožívali drobné radosti, jak si Míša našel kamarády, jak začal chodit do školy atd.....
Pakliže vás toto zaujalo můžete se dát do čtení :) " A je pryč," řekl Míša, ale neznělo to moc zklamaně. Zvrátil hlavu s tmavými kudrnami a zasněně se díval za balónkem, jehož tenký provázek mu z ničeho nic vyklouzl ze snědé pěstičky a teď pomalu a nezadržitelně stoupal k potemnělé obloze, až jako nepatrný červený bod zmizel mezi mraky. Míša se zhluboka nadech a trochu zamžoural. " Pánbíček udělal taky vzduch,vid? Určitě ho udělal! To on umí…." Zahloubaně začal špičkou boty kreslit do písku. Krouživými pohyby, pak toho nechal, začal znovu, popošel. Jeho noha malovala do písku samé balónky seřazené vedle sebe jako květiny na dlouhých stoncích. Byly trochu roztřesené, ale přesto se daly dobře poznat. Poslední stonek, který tak jako ostatní představoval provázek - ten, co mu právě potměšile vyklouzl z ruky, ten poslední stonek byl dlouhý a delší a ještě delší, Míša horlivě pracoval špičkou boty a poskakoval při tom na druhé noze. Konečně se hry nabažil, otočil se na podpatku, pádil ke mně, vsunul svou teplou ručku od písku do mé a pořádně za ní zatahal. " Mám hrozný hlad!" prohlásil. " Najednou jsem dostal děsný hlad. Před chvílí jsem ho ještě neměl. Ale najednou ho mám a nemůžu to vydržet! Mám ho snad proto, že už nemám balónek?" " To je možné" odpověděla jsem, "ale už bude taky večer. To pak má člověk vždycky hlad. Pojd!" Poslušně klusal vedle mě, ale tu ho něco napadlo a zastavil se. Rozzářeně se na mě podíval: " Víš co? Příště si vezmu radši tlustý provaz, a hodně dlouhatánský! Ten mě udrží. A pak poletím nahoru k tvému taťkovi, a ten se ho taky pevně chytne, a přilítneme dolů! Pak ho zas uvidíš a on mě třeba naučí pár námořnických uzlů. Myslíš, že by mě je naučil?" "To by určitě udělal," odpověděla jsem.
DLOUHÁ CESTA Celý život jsem si přála mít vlastní dítě. Když tak o tom uvažuji, vzpomínám si, že jsem si je přála už od útlého dětství. Bylo to sice hodně intezivní, ale přece jen zcela běžné přání průměrné dívky. Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že by se to tak samozřejmé přání nemělo jednoho dne vyplnit! Nikdy jsem o tom nezapochybovala. Ale osud tomu chtěl jinak a trvalo hodně dlouho, než jsem konečně pochopila, kudy vede má cesta. Když však jsem si to uvědomila, cítila jsem se pro tu cestu skoro už příliš stará….. Osmnáct let před tím se mi přihodilo něco strašného. Snažila jsem se na to nemyslet a všechny vzpomínky jsem odháněla. Nevím, kdy jsem poprvé pomyslela na adopci. Vždycky znovu a znovu jsem doufala ve vlastní dítě. Vždycky znovu jsem sebrala odvahu , když se má naděje rozplynula. Podnikala jsem nové a nové kroky, jen abych dosáhla svého cíle. Myšlenku na " cizí" dítě jsem si nepřipouštěla. Byla to taky do určité míry pověra. Vždycky jsem si myslela, že ve chvíli, kdy se rozhodnu pro adopci, podepíši zároveň i prohlášení o svém selhání. Pokud jsem věřila ve vlastní dítě, pokud pro mě ta možnost existovala, nepřipouštěla jsem si, že přece jen patřím k ženám, které se označují tím hrozným slovem " neplodná"….. Bála jsem se toho poznání. To prostě nemohla být pravda! Ale léta plynula a beznaděj nad vlastní nemohouctností se nezmenšovala - naopak, sílila. Stáde nervozněji jsem sledovala, jak ubíhá čas. Můj čas. Moje myšlení a cítění bylo stále labilnější. Bolelo to pokaždé víc, když jsem se dověděla že u přátel, nebo příbuzných je opět díte na cestě. Nikdy předtím jsem nikomu vážně nic nezáviděla. Teď jsem poznala závist a to bylo zlé. Tolik jsem chtěla být nesobecká, být nad věcí. Chtěla jsem vyjít ze sebe, tak jako jsem to dokázala v jiných oblastech života. Ale tady se mi to nedařilo. Když jsem náhodou potkala mladou maminku a přála jí hodně štěstí, tak jak to dělali i ostatní, musela jsem sebrat všechny síly, aby mě to nevyvedlo z rovnováhy. Když jsem procházela okolo dětského hřiště, bezděčně jsem přidávala do kroku a snažila jsem se na ně nedívat. Když jsme večer přišli na návštěvu k přátelům a oni nás rozzářeně , hrdi a nic netušící zavedli k postýlkám spících dětí, vyhrkli mi slzy, a někdy se mi nepodařilo skrýt je před ostatními, v takových chvílích jsem se nenáviděla. Nakonec mé myšlenky kroužili jen kolem jednoho jediného tématu. Dítě! Chtěla jsem si je vynutit vší silou a stále beznadějněji jsem propadala křečovitosti - v myšlení i v chování… Když jsem si to konečně uvědomila, pokoušela jsem se získat odstup a nemyslet na to. Ale jak má člověk odehnat ze svých myšlenek něco, co je středem všech pocitů? Chodila jsem od jednoho lékaře k druhému. Dělala jsem vše, co mi nařídili : polykala tablety, počítala, žila a nakonec i milovala podle jejich návodu. To bylo to nejhorší. Určitě není mnoho mužů, jejichž láska a trpělivost by v tak kritickém období neutrpěla. V tomto ohledu jsem měla velké štěstí. Ale nic nepomáhalo. Nevzdala jsem se. V narkóze jsem se podrobila nejkomplikovanějším vyšetřením, která bolela ještě celé dny potom a po nichž každé nadechnutí bylo utrpením. Nakonec jsem překonala strach z posledního zákroku a objednala se na operaci , při níž mně voperovali dvě hadičky z umělé hmoty, vyvedli je břišní stěnou ven a spojili. Měli uvolnit srostlé vejcovody a musely tam zůstat čtvrt roku.Při každém pohybu se pohupovaly sem a tam a mučily mě až na hranici snesitelnosti. Nebyly to bolesti, co teď patřilo k mému životu. Byla to cizí tělesa, která neustále překážela, s nimiž jsem musela žít a která mě podvědomě udržovala ve strachu, že bych při sprchování a převlékání mohla ty ozdoby za něco zachytit - neboť jsem nesnášela náplasti - a všechno by bylo zbytečné. Jakmile jsem opustila dům, i když jsem šla třeba jen hodit dopis do schránky, vždy jsem musela mít u sebe lístek, abych v případě náhlého zhroucení mohla být ihned odvezena do nejbližší nemocnice, neboť jsem byla v neustálém nebezpečí, že se ty nešťastné hadice zapletou do mých ostatních vnitřností. Když jsem se prohlížela v zrcadle, měla jsem dojem, že vypadám jako převázaný balík s tím rozdílem že pohled na mě byl podstatně méně radostný. Trvale naběhlé břicho vykonalo taky své takže jsem si stále častěji myslela : Jaké šílenství mě donutilo, abych to podstoupila, obtěžovala tím muže a měla při tom naději na úspěch v nejlepším případě třicet ku jedné. Pokud ovšem tělo nevypudí cizí tělesa ještě před rozhodujícím termínem….. Jak často jsem byla zoufalá, a ztratila všechnu odvahu. Ale nedala jsem to znát. Sama jsem to přece chtěla a tak jsem to dovedla do konce. Zvládla jsem tři měsíce. Po nějaké době jsem se vrátila ke svým normálním vnějším proporcím. Zcela zdravá jsem už nebyla nikdy. A dítě nepřišlo ani pak. Nenávidím lékařské podrobnosti v knihách, které se touto odbornou tématikou zabívají. Ale píši to úmyslně, abych ukázala, jak zbytečné je utrpení, které na sebe některé ženy berou, než se později přesvědčí, že to všechno bylo zbytečné. Pak na člověka padne většinou ještě větší deprese než předtím. Kolika chybných rozhodnutí se ženy dopouštějí ze zoufalého pocitu,že selhali ve své " nejdůležitější funkci". Jaké falešné úvahy vedou k omylům, které mohou záporně ovlivnit celý další život a vznikají jen z jednoho přání : mít "vlastní" dítě za každou cenu. Jaké šílenství! Avšak většinou na to člověk příjde až když už tou strastiplnou cestou prošel.
MOJE DÍTĚ A život šel dál. Udály se věci, které mnou hluboce otřásly. Krátce po sobě zemřeli tři lidé, kteří pro mě v dětství znamenali rodinu. Najednou jsem už nebyla nejmladší, ale ta poslední, co ještě zbyla. Můj muž a já jsme byli posledními články v řetězu pokolení, v němž najednou nikdo nebyl starší než my - a také nikdo, kdo by po nás v rodě pokračoval. Toto poznání přišlo jako blesk z čistého nebe. Najednou jsem se zamyslela, přestala lpět na bláznivých snech, už jsem se nesnažila vynutit si nemožné. Na vlastní, mnou porozené dítě jsem konečně přestala pomýšlet jako na vyvrcholení života. Nahle jsem pochopila, že " dítě" je mnohem důležitější než "moje dítě". Na světě je nekonečně mnoho dětí, které potřebují domov. Věděla jsem to tak jako každý jiný, a přesto jsem je s bezmocným soucitem míjela a křečovitě se držela prastarých představ, že jen "vlastní krev" je tím pravým naplněním. Jak opovážlivá se mi náhle zdála tato myšlenka a jak sobecká. Jistě, je to přirozená cesta a vždycky jí zůstatne. Ale není pro ženy, které nemouhou počít nový život, přirozenou cestou adopce? Co lze vlastně považovat za přirozené? Přece tu skutečnost, že stále přicházejí na svět noví tvorové a starší je chrání a vedou. Musí být tito maličcí člověku ještě k tomu podobní? Není to vlastně druhořadé? Najednou mi bylo jasné, jak omezení jsou lidé, kteří, když se řeč ztočila na toto téma, ve vší vážnosti uvažovali: " Ano, u vlastního dítěte - to bych určitě to či ono přehlédl. Ale u cizího? To je přece dočista něco jiného!" Je snad jen vlastní rodina, jsou snad jen vlastní dědičné faktory bezúhoné? Je vždycky ve vlastním příbuzenstvu všechno v pořádku, takže se, probůh, nesmí do klanu přijmout stvořeníčko z cizího hnízda? Není to poněkud směšné, že se lidé, kteří se něčeho takového přesto odváží, stávají tím okamžikem v očích ostatních automaticky ušlechtilými a obětavými bytostmi? Jistě - k takovému kroku je zapotřebí trochu odvahy, ale to je mnohem víc odvaha překonat konečně vlastní předsudky než odvaha uznat cizí dítě za vlastní…… Kolik zklamání, kolik zbytčně vynaložené síly a kolik bolesti jsem musela prožít, než jsem konečně došla k takovému poznání. A kolik času mezitím uběhlo…… Najednou jsem se přistihla, že plna neklidu začínám myslet na své détě z cizího hnízda - na dítě, o němž přece naprosto nic nevím. Nevím, zda to bude chlapec nebo děvčátko, nevím, odkud bude, nevím jestli bude ještě malinké nebo snad už větší…… Nevěděla jsem o něm nic, a přesto jsem se náhle, už teď začala strachovat, protože jsem nebyla u něho abych ho ochránila a třeba mě právě v tuto chvíli potřebuje….
PRVNÍ KROKY " Pozítří musíme na rentgen!" oznámil mi Pavel jendou o víkendu. " A co tak najednou?" zeptala jsem se zvědavě a trochu pobaveně, protože jsem si vůbec nedovedla představit, z jakého důvodu přišel zrovna můj muž na tenhle nápad. " Já doktory nepotřebuju, " říkával jinak vždycky, "jedině až už budu tuhý!" "Formalita," odpověděl mi teď. " Chceš přece adoptovat dítě, ne? Nebo se snad pletu?" Strnula jsem. " Díky…." Řekla jsem konečně a pohladila ho po ruce. " Díky…" Tak přece jen vzal náš poslední rozhovor vážně a je ochoten podniknout první krok se mnou. Dostaneme potvrzení, že naše plíce jsou v pořádku, a podáme si žádost o osvědčení o bezúhonosti. Krátce na to nám z oddělení pro mládež pošlou mnohostánkový dotazník. A pak od nás budou chtít něco ještě mnohem těžšího. V modré obálce s úředním razítkem stojí: "….. a za tímto účelem nám prosím pošlete vlastnoručně napsaný životopis…." Je to směšné, ale jakmile si to přečtu, je ve mně malá dušička. Když mám něco napsat rukou , přivádí mě to do hrozných rozpaků. Jako dítě jsem vystřídala šestnáct škol, souviselo to s povoláním mého otce. A v každé z těch škol jsem psala takovým písmem, jaké dotyčná učitelka nebo učitel vyžadovali - tiskacím, psacím, kolmým, šikmým, hranatým, bachratým…. To co z toho vzešlo, je hrůzné. Jeden můj přítel z mládí, pozdější redaktor, dal před lety můj rukopis analyzovat redakčním grafologem. Výsledek byl zničující. Už dlouhá léta jsem si na tu příhodu nevzpoměla. A teď se mi náhle vynořila ze vzpomínek, ruší mě, je nepříjemná, skoro výhružná. Vždyť je to směšné, přesvědčuji se. Ale hluboko v nitru mi sedí nejistota. "Dopustil by ses pro mě malého podfuku?" ptám se Pavla, celá nešťastná, když večer přišel domů. " Ty máš takový pěkný a zřetelný rukopis. Kdybych z něho mohla mít aspoň kousíček! Ale s tím mým škrabopisem - to je beznadějné. Jakmile to uvidí, okamžitě mě vyřadí." Pavel mě chláchovilě pohladil po vlasech. " To je přece nesmysl! Vždyť rukopis se během let mění, nemyslíš? Nebuď přece tak vystrašená!" " Nejde jen o tohle!" bránila jsem se. " Ty jsi jednou rozvedený - no dobrá. Ale já po - potřetí vdaná…." " Za mě má milá," odpověděl Pavel důstojně. Přitom se šklebil. " Přece mě nehodíš do jednoho pytle s tvými dalšími dvěma hochy…." Ale hned zvážněl. " To přece není důležité," prohlásil věcně. " Napiš jednoduše o svém životě tak, jak to vyprávíš mě. To nebude na překážku, věř mi." Udělám jak mi radil. Ještě ten večer si sednu a napíšu co všechno jsem prožila a jak to přišlo. Popisuji upřímně a bez omluv má tápání, naděje, zklamání. Píšu i o ponaučení, které jsem si z toho odnesla a zakončuji : " A proto si myslím, že můžeme dát dítěti domov a že u nás bude šťastné." " Přečti to po mně radši ty," prosím Pavla, " kdybych ten svůj životopis teď ještě jednou četla, asi bych ho roztrhala. A přitom to jinak napsat neumím." Přečetl si mé povídání a dodal: " Tady chybí čárka, a taky podpis na ten jsi úplně zapomněla." Přeložil papír, strčil ho do obálky ke své krátké zprávě a zalepil ji. " Třikrát na ni plivni," řekl kamarádsky, usmál se na mě, otevřel domovní dveře a vyšel temnou zahradní cestou na ulici. Když se vrátil od poštovní schránky, zamyšleně se na mě podíval. "Chci, abys byla šťastná," řekl jako by mimochodem. " Vím, že to zní banálně. Ale prostě bych to chtěl. To je celé.